4 hodiny v Londýně

Aneb co s tak málem času v tak velkém městě. Jistě, cestovka by to vyřešila okružní jízdou v autobuse a viděli byste všechno :) Možná byste ušetřili za metro...

Letadlo nabralo zpoždění hned v Brně. Na letiště Luton jsem přistála přesně v čase, na který jsem měla koupený transfer od National Express. Naštěstí na čas odjezdu vytištěném na lístku nikdo nehleděl. Jen se mi zpožděním ukrojila víc jak půlhodina z drahocenného volného času...

Hotel jsem našla rychle. Klasický starý dům, s pidi recepcí, pidi schodištěm, pidi výtahem a pidi pokojíčkem, vybaveným v zámeckém stylu. Moc jsem si ho ale neužila. Jen jsem v něm nechala kufr a spěchala na metro, s cílem dostat se k Westminsteru. Jízdenka se kupuje tak, že se do automatu napíše stanice, kam jedu. To je něco na můj spelling :) Lovila jsem v mapě správný název, abych se pak dozvěděla, že za 3 zastávky zaplatím 4,70 liber. Tak to ani náhodou.

Vydala jsem se směrem k Temži pěšky a dobře jsem udělala. Hned kousek od hotelu jsem se ocitla v jakési zóně mužů. Jeden obchod s obleky vedle druhého. Malá soukromá krejčovství, kloboukárna, obuvnictví na míru... A čím blíž k řece, tím luxusnější obchody a auta a tomu odpovídající kolemjdoucí. Kdyby mi to nebylo hloupé, za pár výstředními modely bych se i otočila. Tomu říkám high society :) Jak se tak rozhlížím kolem sebe, stojím najednou přímo na Piccadilly Circus, náměstí se známou obří světelnou reklamou.

Je tu strašný ruch. V koloně se poposouvají červené double-deckery a spousta stylových černých taxiků. Koukám dovnitř a sedí tam lidé naproti sobě :) Sotva se mi podaří náměstí přejít, už stojím na dalším. Obřím. Se spoustou krásných paláců a soch jak kamenných, tak živých. Spoustou turistů fotících se u těchto soch a s těmito sochami. Jsem na Trafalgar Square. Paráda. Vůbec nejdu podle mapy a přitom se dostávám na tato důležitá místa.

Když jsem přišla k Temži, byl Westminster někde daleko za mnou a vůbec se mi nechtělo vracet. Raději jsem si zamířila podél řeky k Toweru. Prohlížela jsem si lodě, obří kolo London Eye, které mi nepřišlo až tak obří, jak na některých fotografiích vypadá. Míjela jsem jeden most za druhým a na úrovni katedrály sv. Pavla, jsem přešla přes moderní Millenium Bridge na druhý břeh. Podívala jsem se samozřejmě i k samotné katedrále, ale bohužel byla zavřená, tak se dala obdivovat jen zvenku.

Přiznám se, že na návštěvu Londýna jsem se vůbec nestihla připravit a tak jsem objevovala spoustu zajímavých míst, až když jsem stála přímo před nimi. Třeba divadlo Shakespeare's Globe, které bych jednou chtěla zažít i uvnitř nebo rekonstruovanou loď Golden Hind, se kterou Francis Drake v 16. století obeplul zeměkouli. Pomalu a jistě jsem se ale přibližovala k cíli své krátké procházky Londýnem, mostu Tower Bridge. Je jednoduše nádherný. Mám z něj miliony fotek.

Pomalu se začalo smrákat a dost se ochladilo. Nebe bylo zbarvené do červena a ladilo s keramickými vlčími máky, které zaplavují hradní příkop Toweru. Zrovna se zde chystala nějaká ceremonie, na kterou jsem chvíli koukala, ale nerozuměla jí. Až později jsem si vyčetla, že je to slavnostní uzavírání bran Toweru a koná se každý den. Že se jim chce! :)

Teď už mě čeká jen jízda metrem zpět. Jenže tak jednoduché to nebylo. Respektive nebylo jednoduché si koupit jízdenku. Stálo tam sice 5 automatů, ale každý jiný. Jeden bral jen mince a nevracel, druhý bral jen papírové bankovky, další bral jen karty, další eura a poslední zase jen mince. Nechtělo se mi přepočítávat drobné, protože na to musíte mít praxi. Na mincích totiž nejsou čísla a velká mince neznačí velkou hodnotu ... a tak jsem si stoupla do fronty na jediný automat, který bral papírové bankovky. Pár přede mnou, který chtěl mermomocí platit místo bankovek kartou, automat polámal a ten se vypnul. Tak nic, jdu stát další frontu na automat, tentokrát tedy na mince. Zadám cílovou stanici, opět se ukáže 4,70 liber a hážu do otvoru jednotlivé drobáky. Některé propadávají, strkám je rychle zpět, ale automat nemá pochopení ... sděluje, že jsem do něj naházela příliš mincí a objednávku mi stornuje.

Grrrr... 15 minut pryč a já tu stojím bez jízdenky. Je to legrace. Člověk má peněz dost a přesto si nemůže koupit jízdenku. Nezbývá, než proměnit bankovku. Jdu a kupuji si u stánku vedle vchodu do metra předražené pražené oříšky za 2 libry a záhy s úlevou vytahuji lístek z automatu. Hurá, dostanu se "domů". Jenže ... Londýn má 11 linek a 8 milionů obyvatel. Koukám do té změti čar na mapě. Něco jsem si přece jen doma nastudovala, ale ty zastávky, které mám napsané na papírku, na mapě nějak nevidím. Jak mi za zády proudí davy lidí, začínám mít stresík, že se ztratím v podzemí Londýna a budu tam jezdit až do smrti. Nakonec lovím z mobilu nějaké informace, nasedám na správný vlak správným směrem a sice ve stresu, ale úspěšně, přijíždím za tmy k hotelu.

Byla to krátká, ale intenzivní ochutnávka Londýna, který se stal mojí přestupní stanicí na cestě za "velkou louži", kam se ráno vydávám.

Zápisek z cesty konané v září 2014.