Neodbývejme staré lidi pozdravem

Povídáme o rodině, o lidech z domu, ale stejně mezi slovy vnímám tu její samotu a bezmoc. Jaké to je, když už se o sebe nemůžete fyzicky postarat. Když jste proti své vůli ostatním jen na obtíž.

Dlouho jsme neměli v domě výtah. Až jsme si jej před pár lety v našem pětipatrovém domě konečně prosadili. To co byla tehdy ohromná úleva, je dnes samozřejmostí. Výtah se mi ale časem omrzel a tak někdy šlapu do pátého patra po svých. Stejně jako dnes. Ve třetím patře se ztěžka otevírají dveře a v nich naše stará souseda, kterou jsem málem nepoznala. Ta ale zestárla, říkám si. Zdravíme se. Docela spěchám, ale její široký úsměv na tváři mě nutí zpomalit ...

"Jak se máte?" ptám se a opětuji staré paní úsměv.

"To víte, tento rok mi bude devadesát! Ale jak se máte vy? Já jsem tak ráda, že vás vidím! Nepotkaly jsme se aspoň rok. To ten výtah!" a ukazuje rozhořčeně směrem k prosklené šachtě. 

Ačkoliv mi to přijde neuvěřitelné, že bychom se nepotkaly celý rok, bohužel má asi pravdu. Když jsme chodili po schodech, všichni jsme se v domě znali. Prohodilo se pár slov, viděli jsme se stárnout a viděli jsme děti růst, přáli jsme si pěkné svátky ... dokonce jsme se pár let nazpět scházeli v podvečer na Štědrý den na čtvrtém poschodí. Zapomnělo se na letní kouření na balkoně, občasné rušení nočního klidu nebo blokování sušárny ... Mladí popřáli starším, starší zatlačili slzu dojetí a děti nás tahaly za rukáv, ať už jdeme, že už přijde Ježíšek. My se pak s panákem slivovice na lačno zvesela pustili do slavnostní večeře. Ráda na to vzpomínám. To už je ale pryč. Dnes si navzájem místo potřesení rukou podržíme maximálně dveře od výtahu. Zkrátka výtah nás rozdělil.

Stojíme na chodbě a povídáme si. Paní je nervózní, omlouvá se, nechce mě zdržovat. A já se v tu chvíli stydím. Stydím se za naši uspěchanou generaci. Stydím se za to, že často nemáme ani pár minut, abychom se zastavili se starým člověkem. Pro nás bezvýznamných pár minut, na které v mžiku zapomeneme. Přitom pro osamělé lidi může být toto zastavení často jediným světlým okamžikem předlouhého dne.

Vykládáme o rodině, o lidech z domu, ale stejně mezi slovy vnímám tu její samotu a bezmoc. Jaké to je, když už se o sebe nemůžete fyzicky postarat. Když jste proti své vůli ostatním jen na obtíž. Když uleháte s tím, že si přejete se ráno neprobudit.

Zatímco paní se očividně zvedla nálada, úplně ožila a s úsměvem se loučí, já pokračuji dál po schodech a do očí se mi derou slzy. Vážně mě toto setkání dostalo. Stáří nemusí být smutné, ale osamocené dožívání je skličující. A tak zkusme chodit více po schodech. Je to zdravé pro srdce ... a nejen to naše.